Chaluhy

zařazení: Eukaryota – SAR – Stramenopila – Ochrophyta (hnědé řasy) – Phaeophyceae (chaluhy)

zpět na systém

Charakteristika

Chaluhy jsou velmi rozmanitou skupinou z hlediska velikosti. Rozsah délky je od mikroskopických vláken až po několik desítek metrů dlouhé stélky. Stélka je vždy mnohobuněčná a přirostlá k podkladu1.

Buněčná stěna se skládá z celulózy a z alginových kyselin a jejích solí (alginátů). Ty tvoří až 40 % hmotnosti sušiny. Chaluhy též mají diferencovaná pletiva: krycí, asimilační a mechanické1.

Typickou vlastností pro chaluhy je rodozměna (metageneze). Podobně jako např. u mechů zde dochází ke střídání fáze sporofytní (nepohlavní) a gametofytní (pohlavní)2.

Až na několik výjimek jsou mořské, zpravidla rostou přisedle ve studených vodách, v mělkém litorálu či příbojové zóně moří. Mohou však dosáhnout až do hloubky 100 m, v závislosti na průhlednosti vody1.

Jsou široce pěstované, např. v Irsku nebo Číně. Již dlouhá staletí jsou součástí nejrůznějších pokrmů3. Slouží také jako zdroj alginátů (solí alginových kyselin). Ty nachází své využití v potravinářství, kosmetice, lékárenství či materiálovém inženýrství4.

Významní zástupci

2,5

  1. Dictyota – typicky dichotomicky větvená stélka, ve srovnání s ostatními nepříliš velká (maximálně do půl metru)
  2. Laminaria – anglicky kelp; běžný rod v chladnějších mořích
  3. Fucus – velmi typická stélka se vzdušnými měchýřky, skalnatá pobřeží na severní polokouli, obvyklá (nejen) pro Baltské moře
  4. Sargassum – dlouhé, vyšším rostlinám podobné stélky, obyčejně přisedlé v teplých mořích; daly pojmenování Sargasovému moři (dávná disturbační událost odtrhla velkou biomasu v Karibském moři a vytvořila tak jedinečnou populaci volně se vznášející na hladině)
  5. Heribaudiella fluviatilis (= Lithoderma fluviatile) – sladkovodní chaluha, jediná nalezená i v ČR (Vltava a Sázava v okolí Štěchovic, střední Čechy).

Galerie

  • Dictyota sp. (J. Kaštovský)
  • Laminaria sp. (J. Kaštovský)
  • Fucus sp. (Wikimedia Commons, Wbartoszy)
  • Sargassum sp. (Wikimedia Commons,
  • Heribaudiella fluviatilis (J. Kaštovský)

Literatura

  1. KALINA T., VÁŇA J. 2010. Sinice, řasy, houby, mechorosty a podobné organismy v současné biologii. Nakladatelství Karolinum, Univerzita Karlova, Praha. 606 pp.
  2. KAŠTOVSKÝ J. 2022. Sinicearasy.cz: Skripta ke kurzu Algologie, PřF JU. Dostupné z: http://www.sinicearasy.cz/skripta/algologie.
  3. BARSANTI L., GUALTIERI P. 2006. Algae – Anatomy, Biochemistry and Biotechnology. CRC Press, Boca Raton. 301 pp.
  4. ABKA-KHAJOUEI R., TOUNSI L., SHABABI N., PATEL A. K., ABDELKAFI S., MICHAUD P. 2022. Structures, Properties and Applications of Alginates. Marine Drugs. 20, 364.
  5. KAŠTOVSKÝ J., HAUER T., GERIŠ R., CHATTOVÁ B., JURÁŇ J., LEPŠOVÁ-SKÁCELOVÁ O., PITELKOVÁ P., PUSZTAI M., ŠKALOUD P., ŠŤASTNÝ J., ČAPKOVÁ K., BOHUNICKÁ M., MÜHLSTEINOVÁ R. 2018. Atlas sinic a řas ČR 1+2. powerprint, Praha, 384+480 s.