Haptophyta

zařazení: Eukaryota – SAR – Stramenopila – Haptista – Haptophyta

zpět na systém

Charakteristika

Haptophyta je skupina převážně mořských jednotlivě volně žijících bičíkovců. Jejich zásobní látka je chrysolaminarin1 – je to jeden ze společných znaků se zlativkami, se kterými však podle aktuálních fylogenetických poznatků nejsou příbuzní2.

Mají zlatavé až hnědé chloroplasty, ve kterých nad chlorofylem převládá fukoxanthin. Chloroplast vznikl pohlcením ruduchy, tedy sekundární endosymbiózou, stejně jako u hnědých řas a skrytěnek3.

Aktivní pohyb umožňují dva bičíky. Velmi specifickou strukturou, podle které skupina dostala i své jméno, je tzv. haptonema – speciální bičíku podobný útvar sloužící k přichycení k substrátu, lovu (mnoho jich je mixotrofních), či k rychlé změně směru plavání při podráždění4.

Buňky některých z nich jsou kryté vápenatými šupinami, tzv. kokolity, které jsou velmi trvanlivé. Usazeniny mořských květů haptophyt jsou významnou zásobárnou uhlíku a vápníku. Daly dokonce vzniknout tzv. bílým útesům, např. ve Velké Británii3.

Ekologie

Největší diverzitu mají Haptophyta v moři. Sladkovodních zástupců je jen málo, navíc je většina z nich vzácná. Někteří zástupci (např. Prymnesium) pak žijí i v brakických vodách. Některé druhy (Prymnesium saltans, P. parvum) tvoří HABs – produkují toxiny, které jsou obzvláště nebezpečné pro ryby1.

Významní zástupci

1,5

  1. Emiliania – kokolitka, nejvýznamnější ze zástupců se zvápenatělými šupinami na povrchu, může vytvářet tzv. white water při přemnožení v mořích
  2. Prymnesium – toxický rod původně z tropických oblastí, postupně se dostává i k nám, před několika lety byl zodpovědný za masivní úhyn ryb v řece Odře6
  3. Hymenomonas a Chrysochromulina – asi jediné rody, na které lze (s trochou štěstí) narazit i v našich podmínkách

Galerie

  • Emiliania huxleyi (Wikimedia Commons, Alison R. Taylor, University of North Carolina Wilmington Microscopy Facility)
  • Hymenomonas sp. (J. Kaštovský)
  • Chrysochromulina sp. (Wikimedia Commons, Lamiot)

Literatura

  1. KAŠTOVSKÝ J. 2022. Sinicearasy.cz: Skripta ke kurzu Algologie, PřF JU. Dostupné z: http://www.sinicearasy.cz/skripta/algologie.
  2. BURKI F., ROGER A. J., BROWN M. W., SIMPSON A. G. B. 2019. The New Tree of Eukaryotes. Trends in Ecology & Evolution. 35(1):43-55.
  3. KALINA T., VÁŇA J. 2010. Sinice, řasy, houby, mechorosty a podobné organismy v současné biologii. Nakladatelství Karolinum, Univerzita Karlova, Praha. 606 pp.
  4. NICHOLLS K. H. 2015. Haptophyte Algae. In WEHR J. D., SHEATH R. G., KOCIOLEK J. P. (eds.) 2015. Freshwater Algae of North America. Elsevier Inc., pp. 587-605.
  5. KAŠTOVSKÝ J., HAUER T., GERIŠ R., CHATTOVÁ B., JURÁŇ J., LEPŠOVÁ-SKÁCELOVÁ O., PITELKOVÁ P., PUSZTAI M., ŠKALOUD P., ŠŤASTNÝ J., ČAPKOVÁ K., BOHUNICKÁ M., MÜHLSTEINOVÁ R. 2018. Atlas sinic a řas ČR 1+2. powerprint, Praha, 384+480 s.
  6. SOBIERAJ J., METELSKI D. 2023. Insights into Toxic Prymnesium parvum Blooms as a Cause of the Ecological Disaster on the Odra River. Toxins. 15(6), 403.