Obrněnky

zařazení: Eukaryota – SAR – Stramenopila – Alveolata – Dinophyta (obrněnky)

zpět na systém

Charakteristika

Jedná se zpravidla o bičíkovce, jen málokdy jsou kokální či větvené. Mají nápadně velké jádro, tzv. dinokaryon1. Obsahují chlorofyl a a c2, β-karoten a také některé xantofyly (peridinin, dinoxanthin a diadinoxanthin), které jsou specifické přímo pro obrněnky a které jim dodávají charakteristickou zlatohnědou barvu2.

Typickým znakem pro velkou část obrněnek je pancíř tvořený celulózovými destičkami. Buňka je příčnou rýhou (cingulum) rozdělena na dvě části. a podélnou (sulcus) na čtyři nestejně velké části. Z buňky vycházejí dva různě dlouhé bičíky. Delší z nich slouží ke změnám směru a rychlosti pohybu, kratší pak k otáčení buňky a přísunu částic potravy1.

Výživa je autotrofní, velmi často i heterotrofní. Některé rody (např. Amphidinium nebo Ceratium) se mohou živit i jako predátoři, a to nezávisle na tom, zda mají či nemají fotosyntetický aparát1,2.

Obrněnky se rozmnožují především nepohlavně, buňky se dělí za pohybu. Druhy, které mají pancíř, se dělí nerovnoměrně, přičemž každé z dceřiných buněk rychle dorůstá jejich zbývající část. Bylo prokázáno i rozmnožování pohlavní, zejména u druhu Ceratium hirundinella1.

Ekologie

Obrněnky jsou převážně mořské organismy, ale mnoho z nich nalezneme i v brakických a sladkých vodách1.

V pobřežních mořích velmi často dochází k jejich přemnožení, které je na první pohled rozpoznatelné díky červenohnědému nebo žlutému zbarvení vody. Tento jev je označovaný jako red tide (do češtiny lze přeložit jako červený příliv), spadá mezi tzv. HABs (Harmful Algal Blooms, česky volně přeloženo jako ‚nebezpečné vodní květy‘)1. Jeho nebezpečí spočívá v tvorbě toxinů nebezpečných pro řadu živočichů (včetně člověka), jelikož tyto mohou napadat nervovou, dýchací a vylučovací soustavu (obsahují neurotoxiny, hepatotoxiny a volné kyslíkové radikály), v krajním případě mohou způsobit až paralýzu3.

Významní zástupci

4,5

  1. Peridinium – kompaktní, takřka kulovité schránky, plankton sladkovodních i mořských biotopů
  2. Ceratium – plankton stojatých vod, typické protáhlé výběžky (rohy – odtud též český název trojrožec)
  3. Gymnodinium – vejčitý až kulovitý tvar, buňky jsou „nahé“ – nemají celulózní destičky, mnoho zástupců je heterotrofních; častí původci HABs3

Galerie

  • Peridinium sp. (J. Kubín)
  • Ceratium sp. (T. Hauer)
  • Gymnodinium (J. Lukavský)

Literatura

  1. KALINA T., VÁŇA J. 2010. Sinice, řasy, houby, mechorosty a podobné organismy v současné biologii. Nakladatelství Karolinum, Univerzita Karlova, Praha. 606 pp.
  2. HACKETT J. D., ANDERSON D. M., ERDNER D. L., BHATTACHARYA D. 2004. Dinoflagellates: a remarkable evolutionary experiment. American Journal of Botany. 91(10): 1523-1534.
  3. PATEL S. S., LOVKO V. J., LOCKEY R. F. 2020. Red Tide: Overview and Clinical Manifestations. The Journal of Allergy and Clinical Immunology: In Practice. 8(4): 1219-1223.
  4. KAŠTOVSKÝ J., HAUER T., GERIŠ R., CHATTOVÁ B., JURÁŇ J., LEPŠOVÁ-SKÁCELOVÁ O., PITELKOVÁ P., PUSZTAI M., ŠKALOUD P., ŠŤASTNÝ J., ČAPKOVÁ K., BOHUNICKÁ M., MÜHLSTEINOVÁ R. 2018. Atlas sinic a řas ČR 1+2. powerprint, Praha, 384+480 s.
  5. KAŠTOVSKÝ J. 2022. Sinicearasy.cz: Skripta ke kurzu Algologie, PřF JU. Dostupné z: http://www.sinicearasy.cz/skripta/algologie.